„Všechno, co hledáš, je možné zažít i bez jakýchkoli látek.“
Už nehledám zážitky, které mě odvádějí od sebe sama. Hledám cesty, které mě vedou domů.
Čím hlouběji jdu, tím víc si uvědomuji, že to neobyčejné se skrývá v obyčejném. Ne proto, že by se život stal velkolepějším, ale proto, že jsem přítomnější.
Včerejší diskuze o látkách měnících vědomí na našem setkání Forest Full Moon pro mě přinesla jeden nečekaný dar.
Ve skutečnosti pro mě nebylo nejdůležitější, k jakému závěru skupina došla. Stačilo mi, že jsme byli ochotni si tuto otázku vůbec položit.
Před mnoha lety, když mi bylo něco přes dvacet, jsem se ocitla na trance festivalu obklopená lidmi, kteří zkoumali vědomí pomocí drog. Jednoho večera u ohně jeden muž klidně pronesl větu, která změnila směr mého života:
"Všechno, co hledáš, je možné zažít i bez jakýchkoli látek."
Ta jednoduchá věta mi otevřela dveře.
Od té doby jsem se rozhodla objevovat vědomí skrze samotné tělo.
Jako praktikující shiatsu tuto práci nikdy nevnímám jen jako povolání. Je to pro mě celoživotní cesta naslouchání – znovu a znovu – mimořádné inteligenci lidského těla. Každá výzva, každá emoce, každé období radosti i nejistoty se stává pozvánkou vracet se k přímému prožívání místo toho, abych před ním utíkala.
Postupem let jsem začala vnímat tělo jako jednoho z našich největších učitelů.
Nelže.
Neustále nás vede zpět k pravdě, rovnováze a celistvosti, pokud jsme ochotni naslouchat.
Pro mě je užití látky měnící vědomí trochu jako prorazit díru do zdi, aby dovnitř náhle vtrhlo oslnivé světlo.
Ano, světlo dovnitř skutečně pronikne.
Existuje ale i jiná cesta.
Můžete trpělivě postavit okno.
Trvá to déle. Vyžaduje to pokoru, odvahu a vytrvalost. Roste jen tak rychle, jak je váš nervový systém skutečně schopen nové zkušenosti integrovat. Jakmile je však okno jednou postavené, stává se vaší součástí. Světlo nezmizí, když zážitek skončí. Stane se vaším přirozeným způsobem vidění.
Taková byla moje cesta.
Ne proto, že by byla morálně lepší.
Jednoduše proto, že hluboce souzní s tím, kým jsem.
Ty nejhlubší cesty, které jsem kdy prožila, nevznikly tím, že bych opustila realitu.
Naopak tím, že jsem do ní vstoupila ještě plněji.
Zůstávat s bolestí místo útěku.
Cítit strach místo jeho potlačování.
Dovolit si radost, aniž bych ji potřebovala zesilovat.
Setkávat se s tichem.
Se zastavením.
Se svým vlastním odporem.
Znovu a znovu mi tělo ukazuje, že všechno, co jsem hledala, už dávno existovalo pod vrstvami rozptýlení.
Moderní neurověda stále více potvrzuje to, co kontemplativní tradice učí po staletí: pravidelná meditace, vědomý pohyb, práce s dechem a další tělesně orientované praxe dokážou měnit náš mozek, zlepšovat schopnost regulovat emoce, snižovat stres, rozvíjet sebeuvědomění a posilovat naši schopnost zůstávat přítomní tváří v tvář životním výzvám. Tyto změny nevznikají díky dočasně změněnému stavu vědomí, ale postupnou proměnou nervového systému prostřednictvím pravidelné praxe.
Existuje nespočet způsobů, jak přirozeně objevovat tyto vnitřní krajiny:
• shiatsu a další formy terapeutického doteku
• meditace
• Vipassana
• vědomé dýchání
• jóga
• Qi Gong
• Tai Chi
• autentický pohyb
• ecstatic dance bez návykových látek
• čas strávený o samotě v přírodě
• vědomý odpočinek
• opravdové lidské spojení
Žádná z těchto cest neslibuje zkratku.
Nabízejí však něco mnohem cennějšího – vztah k sobě samému, který je stále stabilnější, pevnější a autentičtější.
Vědomí je praxe.
Bdělost je praxe.
Přítomnost je praxe.
Čím déle po této cestě kráčím, tím méně mě zajímají mimořádné zážitky a tím více mě fascinuje zázrak obyčejného života, který je plně prožitý.
Každý z nás si vybírá svou vlastní cestu.
Toto je jednoduše ta moje.
A pokud byť jen jeden člověk objeví – stejně jako jsem kdysi objevila já u toho ohně – že existují i jiné dveře, které nevyžadují nic víc než trpělivost, zvědavost a ochotu setkat se sám se sebou přesně takový, jaký právě je, pak snad tato úvaha splnila svůj účel.